Josef Václav Sládek

Z osudu rukou vzal jsem svůj los,
jak zrno, jež hodil na brázdu kdos.

Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas
a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas.

Vzklíčí a roste, dá zrno a dost;
jak ono na zemi jsem jenom host.

Tak všichni jsme z lidí, vládce i rob;
a mne život těší a neděsí hrob.

V zem, jež ho vydala, schýlí se klas;
– kdes v Boží zahradě vyrostu zas.

Selské písně a české znělky.

Josef Václav Sládek

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!

Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse,
pokojně se stádo pase.

Nad vámi se nebe klene
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.

A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!

Josef Václav Sládek

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Zvony a zvonky (1894)

Karel Václav Rais

Cestička k domovu,
známě se vine.
Hezčí je, krásnější
než všecky jiné.

Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.

A kdybych na světě
bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.

A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.

František Hrubín

Letadlo letí nad řekou,
před sebou cestu dalekou,
loď pod ním zdá se maličká
jak papírová lodička.

Jaroslav Seifert

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
těžká, těžká jako vlastní vina
— není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.

Jaroslav Seifert

Budem se vracet k růži šípkové,
k té nejprostší a chudé ze všech růží,
jak vracíme se k tobě, domove,
s otázkou plachou, co ti z nás kdo dluží.

(z básně Květen)

Jitka Zahradníková

I zima své kouzlo má.
Kup mrkev. Postav sněhuláka!
Kohopak to asi láká?
A ten, kdo „to třeba dá“…
Hupni si do sněhu bos!
Možná ti zmrzne nos.
Ve sněhu… Černý kos.
Ten, co si v zimě vykračuje.
Jakoby nic. Jen tak.
Buď aspoň na chvíli jak on…
Létající pták.
Křídel pár…
Hmmm, tomu já říkám dar!
Tak trochu anděl.
Z výšky jsou vidět malé domečky
i stromečky…
Ozdobené.
Vůně jehličí.
Nikde se nekřičí…
Je vánoční čas.
Cukroví, teplo, pohádky.

Jitka Zahradníková

Oči jsou jako hodinové strojky.
Panenky jako ciferníky.
Oči - jsou zrak
a někdy „to“ tiky, tiky, ťak…
Spojují v hlavě obrázky.
Pak… jako celé příběhy putují
od ucha k uchu.
Pěkně pospolu.
U velikého kulatého stolu.
Skrze ten zrak, přemění na zázrak…
Co tvoří se právě, v hlavě.
Myšlenky, vzpomínky, barevné obrázky.
Pod víčky odpoví na různé otázky.
Mrknutím oka… je zas svět jinačí.
Natáhnout „čas“.
Leckdy „to“ postačí.

Jitka Zahradníková

Jaro je veselá písnička.
Už kousek sluníčka hřeje!
Přec „ze sněhu“ ještě… se dívá
něžná bílá květina.
Tou jaro právě začíná.
Sněženka.
Na půdě mraků očista… do čista.
Sype se poslední sníh.
Málo, jen malounko zebe
a nebe… modrá obloha.
Dar přímo od Boha.
Připrav se na ptačí zpěv
a v hnízdech klapot…
Mladý čáp.
Zobákem „dělá“ klapy, klap!

Jitka Zahradníková

„Páni“… mám já to ale kliku!
Asi tak velikou…
jako je na vratech od zámku.
Raději připíši „ostatním“ poznámku!
Že musí být od těch vrat i správný klíč!
Jinak vše zmizí…
A rázem je pryč.
To štěstí…

Jitka Zahradníková

Ve vlasech měla květ kopretiny.
Oči… tmavě modré stíny.
Ty vlasy až do půlky zad a hlad…
po životě.
Dalo se jen těžko pochopit
ten její vnitřní klid.
Běhala bosa, když ranní rosa… chladila.
Bosky… s lehkostí pírka.
Co létá vzduchem si jen tak.
S křídly, co mají vážky.
Krásná mozaika barev.
Krasohled.
Svět… sklíček barevných.
Každičký kousek trávy
„jakoby“ z křišťálu slzičky měl.
Takhle by plakat chtěl…
možná kdekdo z nás?!
Je čas!
Dát o sobě vědět.